Black White All Lives Money Matters

Na černých životech záleží. Česky by asi lépe znělo, že záleží na životech černých, ale budiž. Ano. Byly doby, kdy na nich nezáleželo. A byly doby, kdy nezáleželo na žádném životě... obyčejných lidí. Nevolníků a poddaných, které mohl jejich pán beztrestně i zabít. Nebo si mohl koupit otroka, když na to měl. Jenže o toho by se musel starat. Že by se ovšem právě tihle lidé chtěli na ulicích klanět potomkům svých někdejších otroků a líbat jim nohy? Vůbec ne! Tihle podobné akce totiž vymýšlejí. Protože oslík se musí otřásat, aby zlato padalo. A tak třesou celým světem...

Každý by rád přišel na svět se stříbrnou lžičkou v ruce. Nebo zlatou. Jen málokdo měl ale tolik štěstí. Jaká nespravedlnost! A ti s dědičnými právy na zlaté lžičky po věky těží ze svých výhod a dusí každý pokus o změnu. Musí-li však změna přijít, sami ji osedlají a chopí se opratí, aby výhody zůstaly na svém místě a práva a majetky mohly vesele narůstat.

Každý by rád dostal odškodnění za životní příkoří. I já. Že si na mě zasedl trenér - a nemám zlatou medaili z mistrovství světa, kterou bych jinak jistě získal. Že místo mě vybrali idiota bez páteře a ten se stal ministrem, zatímco já pořád vedu ten svůj mizerný odbor. Že mi několikrát vykradli chatu a nikdo se nesnaží je chytit, jen v kancelářích sepisují papíry. Že moji předkové roky dřeli na panském a když se jim vedlo dobře, neumírali hlady. A někteří ani v tomhle neuspěli. žádný nejde životem od úspěchu k vítězství a každého potkala spousta křivd, z nichž leckteré i zabíjely. Život už je takový, říkají. A v nebi na nás prý čeká božský ráj, dodávají pro útěchu.

Svět je plný křivd a nespravedlností. Kdo ale jsou ti lidé, co s jinými lidmi nakládali (a nakládají) jako se zbožím, jako s lidskými zdroji?

Dají se poznat podle barvy pleti?

Černá nigerijská novinářka a spisovatelka Adaobi Tricia Nwaubaniová pro BBC přiznala, že její pradědeček byl otrokář. Obchodoval se vším možným - a také s lidmi. Jeho dodavatelé je chytali a přiváděli k němu, a on je prodával. Taková prý byla doba. A kdo to dokázal, byl hrdina, asi, jako by vyhrál ve válce nebo ulovil šelmu. Otroci pak někdy sloužili i jako náboženská oběť. Nebo byli se svými pány zaživa pohřbeni, aby se o ně starali na onom světě.

Taková prostě byla doba.

A takoví byli a jsou lidé. Někteří.

Otrokářství samozřejmě nevynalezli v Americe. Jel v tom celý svět. Evropané brali do otroctví jiné Evropany a to samé probíhalo v Asii a jinde. Anglický výraz slave, neboli otrok, vlastně pochází od Slav, neboli Slovan, a slovanské vesnice v jižní Evropě byly ve středověku pravidelně cílem nájezdů arabských obchodníků s otroky, hledajících muže, ženy i děti.

To jen pro lepší orientaci v problému.

Ani do Afriky nepřišlo otroctví zvenčí, Evropané mu pouze dali jakousi průmyslovou podobu. Vždy jednali s africkými prostředníky a v rámci obchodních jednání byly pořádány hostiny, rozdávaly se úplatky a složitě se vyjednávalo o podmínkách. Zprvu byli prodáváni jen váleční zajatci, ale když nestačili a poptávka byla větší, někdy se vydrancovaly celé vesnice. Nebo se do otroctví prodávali i vlastní sousedé.

A zdá se, jako by právě ti, co v obchodě s otroky stávali na obou obchodních stranách, dnes skrytě i otevřeně podporovali volání po spravedlnosti a nápravě dávných křivd. Tedy takové, kterou odplatí někdo jiný...

Ale všichni asi ne, omlouvám se. Málem bych naběhl strážcům jediné pravé pravdy na vidle obvinění, že šířím fake news. Takže beru zpět, všichni v tom určitě nejedou.

Afrika byla obchodem s otroky těžce postižena. Válčilo se a hladovělo, přirozené hospodářské vztahy byly rozbity a některé oblasti byly téměř vylidněny. Afrika trpěla. Ale otroci, kteří byli v nelidských podmínkách odvlečeni z Afriky pryč, dostali díky tomu příležitost přijmout kulturu kolonizátorů a těžit z ní. Zní to možná krutě, ale úspěšní černí Američané uspěli díky tomu, že byli z Afriky odvezeni, a těžko bychom si mohli představit kteroukoli k amerických sportovních, hereckých nebo společenských hvězd, jak svého úspěchu dosáhla z Afriky.

Nesmysl?

K podobně nesmyslnému závěru došel americký reportér Keith Richburg v knize Out of America: A Black Man Confronts Africa, kde říká, že američtí černoši by měli považovat za štěstí, že nemusí žít v bídě, v jaké se nalézá dnešní Afrika.

Ano, mnozí unesení Afričané prošli peklem. Podobným peklem však prošla i spousta bílých (a žlutých a jiných), kteří utíkali do Ameriky směstnáni v podpalubí. I oni umírali. Protože přežít byl úspěch! Rozhodli se sami a věděli, co riskují. (To není pravda.) Ale byli svými pány a spousta jich vystudovala a jinak dosáhla úspěchu a slušného postavení jen díky obrovským obětem svým a svých rodičů, kteří pracovali od rána do noci, protože svět byl nastaven tak, aby normální plat stačil sotva na obživu. A studium bylo drahé a úspěch přicházel s dřinou a bez toho nebyla (lepší) budoucnost.

Takže pokud dnes někteří mohou studovat jen díky své barvě pleti a nepotřebují k tomu ani odpovídající studijní předpoklady, ani (velké) peníze, není to odškodnění? Jak k tomu přijdou jiní, kteří v mnoha generacích zpátky vždy jen pracovali a nikdy nic nedostanou zadarmo?

Mají prostě smůlu?

Nakolik je lepší život v africké poušti než v pralese amerického velkoměsta? Bylo by člověku lépe bez vymožeností moderního světa? Netrpí jimi víc, než jak mu prospívají? Odpověď se nabízí až příliš snadno, aby mohla být správná.

Kdo chce žít postaru, může. V Americe je dosti místa a někteří lidé tam žijí jako ve středověku. Téměř. Pracují a modlí se. Nebo pracují a kouří trávu. Nebo pracují a souloží. Jak kde, jak kteří. V Evropě to máme složitější, ale i tady se leckomu civilizace protiví a nechce s ní mít nic (moc) společného. Živí se tím, co společně vypěstují, a kupují jen nejnutnější věci. Tím se ovšem vymykají modelu pracujícího spotřebitele a sociálky jim berou děti a stát je různě popotahuje, aby jich - propánajána - nepřibývalo.

Představa, že by měl člověk celý život prožít v jedné vesnici, když ti odvážnější a šikovnější by na pár mladých let vyrazili do světa na zkušenou, aby se pak vrátili a zúročili doma svoje nové dovednosti, asi dnes nikomu nezní moc lákavě. Dokud si člověk neuvědomí, že život jsou emoce a příjemně i nepříjemně se může cítit kdekoli. Jak na alpském ledovci, tak u sousedovy zahrádky. Jak na přepychové lodi, tak na brigádě u kámoše. Děti to tak mají a je jim jedno, kde jsou šťastné. Dospělí už méně - až ti, co se za svou aktivní dospělostí obracejí do vzpomínek, jsou opět rádi, že jsou. Ať už to je kdekoli.

Někdo jistě má potřebu bojovat s překážkami a stereotyp jej zabíjí. Méně uvěřitelně to sice zní, když jsou sítě plné fotek z jeho poutí na Sněžku, ale jakési nutkání v sobě musí mít. Jenže kdo ví, nakolik by toužil vylézt na Burdž Chalífa, nebo plavat v Zátoce Sviní, kdyby odtamtud nemohl šířit svou fotku? Potřeba ohromit druhé je nejsilnější motor a pohání k až nesmyslným výkonům. Protože je třeba být lepší. A úspěšnější, šikovnější, bohatší, krásnější a hlavně viditelnější. Aspoň tak vypadat. Jenže s obrázky, jak sedíte před domem na obrubníku, jak si máčíte nohy v rybníce nebo jak stavíte s kámošem kůlnu, jste beznadějně nudní, vedle snímků z vysokých hor, širokých pouští a hlubokých moří. A to nechcete. I když... Jsou tací, kterým je lhostejné, jak vypadají - a jedou, nebo jdou tam, kde se jim líbí, a nebo nejdou nikam a dají si doma pivo. Domácí. A kochají se klidem, u louky plné včel a bodláčí. A možná jich - propánajána - i přibývá, jakkoli nejsou příliš vidět a jejich společenský status je mizerný.

Ale zpátky k tomu, na čem záleží - a nezáleží.

V britském impériu otroctví skončilo v roce 1833. Formálně. Nebylo ovšem druhý den všechno jinak. Kterýkoli britský občan mohl ještě v roce 1860 vlastnit otroky mimo britská území. Zrušení se také netýkalo Cejlonu, Indie a ostrova Svaté Heleny. V Karibiku byly osvobozeny jen děti mladší šesti let, zatímco ostatní otroci zůstali v tzv. režimu apprenticeship, neboli "učňovství", kdy nesměli opustit plantáž, ani vyjednávat o mzdě. Pět let, než kdosi pochopil, že otroctví tím jen dostalo jiný název, a než bylo "učňovství" zrušeno.

A jelikož propuštění otroci se ocitli prakticky bez prostředků a bez zkušeností na ulici, museli často dál pracovat jako námezdní dělníci téměř zadarmo. Nebo úplně zadarmo. Spousta (bílých) "dobráků" jim to blahosklonně nabídla. Ale jiní (bílí) dobráci jim pomáhali se osamostatnit, což se nakonec bez větších problémů podařilo. Vlastně nejcitelnější následek zrušení otroctví v Británii způsobili farmáři v Jižní Africe, kterých asi deset až dvanáct tisíc znechuceně emigrovalo do afrického vnitrozemí, kde založili dvě nové, nezávislé búrské republiky, které ale brzy zanikly. Anna Steenkampová, neteř jedné z vůdčích osobností těch časů, k tomu ve svých pamětech píše:

Netrápí nás tolik, že tito lidé dostali svobodu, jako to, že mají být považováni za zcela rovnocenné křesťanům. To je v rozporu s božími zákony a přirozenými rozdíly, které existují mezi rasami a náboženstvími. Pro slušného křesťana je nepřijatelné strpět takovou potupu. Proto se raději odstěhujeme, abychom mohli naše vnitřní přesvědčení zachovat nedotčené.

Dnes už všichni samozřejmě víme, že žádné přirozené rozdíly neexistují a pokud vám někdo tvrdí, že jsou a že jeho vlastní zkušenost (ze současné Jižní Afriky) mu říká, že tamní černoši jsou pracovně naprosto nepoužitelní, tak... To není pravda. A ne a ne a ne. A nebudeme se o tom bavit. Dost!

V roce 1833 prostě bylo zrušeno otroctví. Tečka. A roku 1834 byl v Anglii přijat dodatek zákona o chudých, který dříve obvyklou nucenou práci v chudobincích nahradil možností najít si obživu v průmyslových lokalitách. Takže továrny dostaly "maso" do mlýnků, řekl by možná jakýsi provokatér. Černé i bílé, dodal by jiný, umírněnější.

Ale zpátky k otázce odškodnění za otroctví, která je opravdu zajímavá. Jen jsou informace k ní dobře filtrované a nabízí se toliko odkazy na současnost, kdy by měla jedna skupina lidí zaplatili jiné skupině lidí za to, že třetí (již zemřelá) skupina se před 150 lety provinila proti čtvrté (již zemřelé) skupině lidí, přičemž vazby mezi těmi skupinami jsou dosti propletené. Ale při troše snahy a velkém úsilí se dozvíte, že po zrušení otroctví nebyli odškodněni otroci, ale otrokáři.

Britská BBC má seznam 46 tisíc otrokářů, kteří dostali za "ušlý majetek", tedy propuštění svých otroků, peníze. A bylo to celkem dvacet miliónů tehdejších liber, což odpovídá zhruba 16 miliardám dnešních liber a to je 619 miliard našich korun. V roce 1834 to představovalo čtyřicet procent vládních výdajů. Až do sanace britských bank v roce 2009 šlo o největší "dárkový balíček" v evropských dějinách, vysoko nad tím Řeckým, a mnoho dnešních mocných rodin, které odešly do Karibiku "podnikat" bez peněz, se díky onomu příspěvku vrátilo jako boháči a založili na něm svou budoucí slávu a kariéru.

Zatímco otroci museli ještě čtyři roky po "osvobození" pracovat na pozemcích bývalých pánů 45 hodin týdně zdarma.

Když americký herec Ben Affleck souhlasil s účastí v televizním pořadu Najdi své kořeny, očekával zábavnou show, kde se možná dozví i něco o svých irských, skotských nebo německých předcích. Jeho praprapradědeček ze Savannahu ve státě Georgia ale v roce 1858 vlastnil 25 otroků, evidovaných stejně jako dobytek či koně. Tedy nic moc veselého. Affleck proto jemně zatlačil na moderátora seriálu, černého historika z Harvardu, aby se "to jakoby nenašlo". Hollywoodská hvězda neuspěla hned. Prý je to proti etickému kodexu stanice, dozvěděla se. Ale nakonec díl s Affleckem šel bez onoho zajímavého odhalení. Jenže přibližně o měsíc později se hackeři z WikiLeaks nabourali do databází studia a v záplavě dat objevili i korespondenci mezi moderátorem pořadu a Benem Affleckem, který musel později na Facebooku pokorně vysvětlovat, že se prostě styděl a nevěděl, jak se k tomu postavit. A tento skandál inspiroval BBC, aby začala zkoumat otrokářskou minulost Británie.

Však i velký americký Barack by mohl vyprávět, že on sám se dostal tam, kde je, i díky otrocké práci, chtělo by se vyhrknout bez rozmýšlení, neboť i pan bývalý prezident má ze strany své původem irské matky v rodokmenu otrokáře. Což se z jeho životopisu nedozvíte. Ale ono se nic překotně nevyhrkne, ono se to poví tak nějak jemněji a šetrněji, že na barvě prostě nezáleží a vždycky jde jen a pouze o prachy, o majetek a o moc.

Protože to je, oč tu běží, když se na ulicích zapalují auta a domy a rozbíjí se celý stávající systém, aby na jeho troskách vzniklo cosi...

Nového? Jiného?? Lepšího???

Ale vůbec ne.

Jen budeme poslouchat další krásná povídání, ale podstata zůstane stejná.

Taková, s jakou si mocní vědí rady a jakou chtějí dál a pořád ovládat. Hezky v sedle, s opratěmi v rukách.

Konspirace? Nesmyslné kecy?

Kapitál musí bezohledně docílit svobody pro monopol obchodu a průmyslu, což se již provádí neviditelnou rukou ve všech dílech světa. Tato svoboda dá politickou moc průmyslníkům, což stačí k utištění národa. Je důležitějším odzbrojovat národy, nežli je vésti do války, důležitějším zužitkovat hořící vášně ve svůj prospěch a ne jich ochlazovat.

Hlavní úloha naší správy je tato: Seslabit veřejné mínění kritikou, odnaučit veřejnost rozmýšlení, budícího odpor, a převáděti sílu rozumu na přestřelku planého řečnictví.

Přivlastníme si liberální tvář všech stran i směrů a zásobíme tyto mnohomluvnými řečníky, kteří svým stálým žvaněním unaví lid, že pocítí k nim odpor.

Aby bylo lze vládnouti veřejnému mínění, jest především třeba toto mínění zmásti projednáváním mnoha vzájemně se potírajících názorů z nejrůznějších stran tak, že Gojové zabloudí v labyrintu a nakonec uznají, že bude nejlépe, nebudou-li míti vůbec žádného mínění o politických otázkách, jichž porozumění není dáno společnosti jako celku, nýbrž pouze panovníku vládnoucímu společnosti. Toť prvním tajemstvím. Druhé záleží v rozmnožení a vystupňování zklamání lidí v jich zvycích, sklonech a způsobech života, takže se nikdo v chaosu nevyzná, čímž lidé pozbudou veškerého vzájemného porozumění. Tyto kroky poslouží nám k tomu, že způsobíme ve všech stranách různice, rozpoutáme všechny semknuté síly, stavějící se ještě proti nám a ochromíme každou osobní činorodost, která by se nějakým způsobem mohla protiviti naší snaze.

Tenhle text pochází z přelomu 19. a 20. století a byl mylně připisován sionským mudrcům. Mnohem spíš jde ovšem jen o úhybný manévr, o jakýsi pokus odvést pozornost nesprávným směrem, aby praví autoři získali klid na svou náročnou práci. Tenhle spisek je starý sto let. A je lhostejné, k jakému etniku patřili jeho pisatelé. Podstatné je, že se jim daří. A pokud si někdo myslí, že svět tak nějak kráčí sám, kam jej vede náhoda, nebo že ho řídí dobráci s nejlepšími úmysly, je naivní. Stačí se dívat kolem sebe - a nelze nevidět...

Ale vraťme se k tomu, na čem záleží - a o co jde.

Americký novinář Bryan Crabtree čtenářům nedávno nabídl svůj zážitek, kdy šel do obchodního centra v jihovýchodní Floridě pro nová sluchátka. Uvnitř minimum nakupujících, ale spousta prodavačů a jakéhosi pomocného personálu, od něhož nebylo ovšem možné se dozvědět, kde se nacházejí sluchátka, pro která přišel. I proto, že tamní personál prakticky neuměl anglicky. Takže se novinář znechuceně vrátil do hotelu a sluchátka si objednal přes Amazon.

Co to má společného s bojem za právo černých Američanů na dobrý život?

Pouze tolik, že dávat - a nic za to nechtít, je devastující. Pouze tolik, že podobní jakoby-prodavači se na svá místa dostávají zcela nesmyslným způsobem. Aby jim to pomohlo. Prý. Aby se jejich životy staly lepšími. Jenže pokud lepšími nemuseli stát oni sami a pokud se nemuseli ani naučit jazyk a jejich výkony mohou být takové, jak bylo výše popsáno, tak... Prostě si na to zvyknou. Že mají právo - a nemusí nic dát. Nic umět. A kdo ví, brzy se možná začnou cítit zneuznaní a nedocenění i na takových místech a začnou bojovat za své právo na (ještě) lepší život. A budou žádat ještě pozitivnější diskriminaci. Pomocí kamenů a zápalných lahví.

Spojené státy bývají považovány za ráj bohatých, jako chudý by tam ale nikdo žít nechtěl. Být tam na sociálních dávkách zřejmě opravdu není žádný komfort, ale na druhou stranu máte klid a nehoníte se v krysích dostizích o vyšší plat a lepší dům. Možná se na ulici občas vyhýbáte kulkám, protože váš předek kdysi býval otrokem, ale... Možná naopak sami do ulic ty kulky posíláte. Protože váš předek kdysi býval otrokem. Nebo proto, že nic jiného neumíte. (Což vůbec nemusí být vaše chyba, ale...)

Spojené státy bývají často považovány za asociální zemi, kde pracující nemají (téměř) žádná práva a sociální síť (téměř) neexistuje. To je ale nesmysl, říká Pavlína O´Toole, která pracovala na sociálním úřadu státu Missouri a něco o tom tedy ví. A říká, že tam funguje víc sociálních programů a organizací, než si umíme představit. Pouze mají jinak nastavený systém, v němž se Evropané nemusí orientovat. Kromě státních lístků na jídlo, což jsou dnes vlastně jakési kreditní karty, tam je program výživy zdarma pro děti ve školách (snídaně a obědy), jsou organizace, které platí lidem v nouzi nájem, jiné pak účty na elektřinu, další jim kupují a dávají k dispozici mobilní telefony, veřejné kliniky provádí bezplatně lékařskou péči a navíc každá nemocnice musí ošetřit a léčit občany bez ohledu na to, jaké má nebo nemá zdravotní pojištění, nemluvě o programu Medicaid pro chudé, což byl také primární důvod k povinnému zdravotnímu pojištění prezidenta Obamy, neboť dluh za zdravotní péči chudých obyvatel byl prakticky nevymahatelný, i proto, že tam neexistují exekutoři.

Lidé žijící v bídě tedy záchrannou síť mají - a zhusta ji využívají.

Jenže pokud vás někteří politici ujišťují, že za nic nemůžete a nic nemusíte, protože jste se do svých problémů dostali jen vinou těch druhých, kteří... za to nějak mohou, že vy se máte špatně, a kteří se navíc sami mají dobře jen díky možnostem a výhodám, které vám jsou odpírány, snadno tomu podlehnete. A snadno vás prostoupí pocit, že máte práva a nic než práva, která jsou vám nespravedlivě odpírána.

A možná máte i pravdu.

Jenže pokud se váš pocit nenaplněných práv zhmotní v hořících domech, ulicích a čtvrtích, tak něco není v pořádku. A pak začnou hořet celá města. A nakonec celá země.

Vývoj prostě nezastavíš...

Detroit, kdysi obrovské a bohaté město, v roce 2013 zbankrotoval s dluhem 18,5 miliardy dolarů a dnes má asi 670 tisíc obyvatel.

Během padesáti let dvacátého století se tam přistěhovalo asi šest milionů černých, což vyvolalo třenice s původním obyvatelstvem, které v roce 1967 vyvrcholily v nepokojích, kdy guvernér povolal Národní gardu a prezident vyslal do města armádu. Konečná bilance zněla 43 mrtvých, 467 zraněných a více než 7 200 zatčených. Zničeno bylo přes 2 000 většinou obchodních budov a tisíce malých podniků skončilo nebo přesídlilo do bezpečnějších čtvrtí.

Po firmách následovalo masové stěhování bílých rodin pryč z nebezpečného centra města, což je společný jev pro místa, kam se hromadně nastěhují barevní: Původní bílí obyvatelé se stěhují pryč, aby se vyhnuli kulturním zvyklostem nově příchozích (mejdany a oslavy ve všech denních i nočních hodinách, všude odpadky, včetně zahrádek a bazénů, nárůst přepadení...) Někdo by to mohl mít za rasistické kecy, ale... pokud může být skutečnost rasistická, tak bohužel.

Detroit sice nezkolaboval kvůli barvě svých obyvatel, ale desítky let před svým koncem tam rozhodně nebyli černí na straně utlačovaných - a chystá se někdo přijít s návrhem líbat nohy lidem, kterým tyhle bandy zničily život? Kdo před nimi poklekne a kdo vyvěsí prapory, že na jejich životech záleží?

Pocit, že úspěšnější lidé uspěli jen díky výhodám a možnostem, které sami jiným odpírají, asi není úplně zcestný. Jinak by se tolik nerozšířil.

Bůh, neboli příroda nerozdává spravedlivě dobré zdraví, rodinné zázemí ani rychlé a přesné myšlení. Žádné schopnosti ani možnosti, privilegia ani zlaté lžičky. Člověk svým vlivem však tyhle nespravedlnosti spíš ještě zhoršuje, než aby je napravoval. Jistě, už slyším kvílení pravičáků, jakou to blbost právě objevili, tady však jde o fakt, že nejlépe obdaření dostávají nejvíce výhod a zbytek je drcen pravidly a omezeními a povinnostmi, které pro první skupinu neplatí. A ti nejméně obdaření jsou (nelogicky) hýčkáni a mohou si žít po svém na útraty druhých - což prostě má své kouzlo, jakému málokdo odolá. A proto se málokomu nabízí. Logicky...

Že jsou černoši davem nebohých chudáků živených sociálními dávkami a kriminalitou je obraz rozšířený možná stejně, jako fáma o českých paštikářích na dovolené v Chorvatsku. Udržovat černé Američany v tomto ublíženém kómatu ale prospívá jen politikům (některým) a nikomu jinému. Přitom čísla mluví zajímavě... jinak. Existuje jakýsi "hrubý národní produkt" obyvatel černé pleti, sestavovaný z vládních statistik. Ono jde sice o spotřebu a nikoli o výrobu zboží a služeb, ale i to o čemsi vypovídá. Kdyby totiž prý měli američtí černoši vlastní, samostatnou zemi, představovala by prý jedenáctou největší ekonomiku na světě. Jako demografická skupina jsou pak bohatší než 90 procent světové populace a mají vyšší průměrnou délku života než černoši v Africe a v karibské oblasti, dokonce i než běloši v mnoha oblastech východní Evropy a Latinské Ameriky. A konečně: Amerika přece měla černošského prezidenta! I když mezi senátory je jediný černoch. A mezi soudci nejvyššího soudu také pouze jeden.

Čím to je?

Když co se týče utrácení jsou naprosto, nebo téměř konkurenceschopní.

Černí Afričané žili z pohledu bílých kolonizátorů primitivně. To se pokusil vysvětlit vědecký rasismus, který vytvořil teorii jejich méněcennosti - a z toho rostly a sílily představy o evropské a křesťanské civilizační nadřazenosti. V určitém smyslu tomu nelze nic vytknout, protože v době, kdy bílí Evropané stavěli katedrály, černí Afričané sbírali plody a tančili kolem ohňů, a v době, kdy bílí Evropané budovali továrny (i na zbraně schopné zničit celý svět), černí Afričané sbírali plody a tančili kolem ohňů, a v době, kdy různobarevní obyvatelé celého světa létají do vesmíru, černí Afričané v Africe dál tančí kolem ohňů. A dokud jim nikdo nevysvětlí, jak se mají špatně a jak by se mohli mít krásně, tak jsou spokojení. Na rozdíl od těch, kteří se pokouší převzít kulturu kolonizátorů.

To jistě jde různě popírat a vyvracet a převracet, protože ne všichni tihle a ne všichni tamti a tak dál, ovšem podobné protiargumenty působí směšně a na tom, že zatímco běloši stavěli nemocnice a školy a továrny a přehrady a celý ten průmyslový svět, na kterém stojí (a se kterým padá) současná civilizace, a umírali na stavbách a na polích a při výzkumech, aby se jejich životní podmínky změnily, tak černí dělali to samé, co dělali tisíce let předtím - a co by dělali dalších tisíc let, kdyby zůstali svými pány na svých územích. Kdyby je kolonisté nezačali obracet na pravou víru pracujícího člověka a jejich afričtí sousedé je nezačali prodávat bílým obchodníkům... Ne těm, co dřeli na polích, ani těm, co umírali na stavbách nebo v laboratořích.

Těm ani náhodou.

Z obchodování s otroky profitovalo MIMO JINÝCH (viz několik příkladů výše) také nejméně jedenáct bývalých guvernérů britské centrální banky a šestnáct členů její bankovní rady. Mluvčí Bank of England k tomu pronesla, že obchodování s otroky je fuj a že banka jako instituce se do něj nikdy nezapojila. Za roli svých bývalých guvernérů a dalších vysoce postavených představitelů pak vyslovila omluvu a slíbila, že banka nebude vystavovat podobizny svých představitelů, kteří se do těch fuj-činností zapojili. A za to samé se omluvil také řetězec hospod Greene King, pojišťovací společnost Lloyd či banka Barclays. A mnoho dalších (jistě) přibývá.

Kteří se omluvili...

A odškodné platit, nohy líbat a klanět se pouličním grázlům budou..?

Ti ostatní, obyčejní lidé, jak jinak. Ti samí, co se skládají na to, aby si někteří mohli žít na cizím po svém, a také na úlevy firmám největších boháčů, kteří daně ani neplatí, protože jejich "daňoví poradci" řídí finanční toky celého světa.

Mnoho lidí by se mohlo bouřit a žádat odškodnění. Ale nežádají, protože vědí, jak by dopadli. Do některých demonstrantů se střílí, před jinými se poklekává. Taková je prostě doba.

Ve viktoriánské Anglii pracovaly děti. Běžně od osmi let, často však pracovaly i děti pětileté. Některá místa byla jen pro děti, například úzké důlní štoly. Sice dřina a šlo tam o život, ale... Bez té práce jim šlo také o život. Takže děti zvládaly, protože musely zvládat, šestnáctihodinové směny, ve dne i v noci.

A ve stejném roce, jako bylo zrušeno otroctví, pokusilo se královské doporučení omezit práci dětí ve věku 11 až 18 let na dvanáct hodin denně a dětí od 9 do 11 let pak nejvýš na osm hodin denně. Takže jako my dnes. A mladší děti neměly pracovat vůbec. Neměly. Jenže co jim zbývalo jiného, aby se vyhnuly smrti hladem? Opatření se tedy nedodržovalo - a platné bylo stejně jen pro textilní průmysl, takže díky němu jinde měli najednou mnohem víc zájemců. Teprve o čtrnáct let později zkrátil pracovní dobu dětí i dospělých zákon na deset hodin denně.

Opět to možná - jistě - zní drasticky, ale kdo ví, jestli by ty děti, co od pěti let dřely na živobytí, nežily raději v otroctví, kde sice v sezóně bylo práce hodně, možná i na těch šestnáct hodin denně, ale mimo sezónu zdaleka ne tolik, navíc jídlo i přístřeší bylo samozřejmostí. A otrokář měl zájem si svého, draze koupeného, otroka udržet v dobrém stavu. Na rozdíl od fabrikanta, který mohl každého (mrtvého, nemocného, zraněného...) zaměstnance kdykoli nahradit jiným.

Ale tohle vůbec není a nemá být obhajoba otroctví, tohle je údiv nad selektivním přístupem k právům a nárokům.

Takže koho a za co bychom měli ještě odškodnit?

My. Ale kdo jsme my?

Silně se mi vybavuje vzpomínka na vyprávění mého otce, jak ve škole při svačině kluci vytáhli housku se salámem a jak ten salám pronikavě voněl a jak on jim strašlivě záviděl, až se mu z toho dělalo mdlo, a jak si tu vůni a pocit ještě po mnoha letech dokázal vybavit... Jeho otce totiž po válce odsunuli do Německa, do válkou zničeného Německa, a jeho matka i s pěti dětmi zůstala doma, ve východních Čechách. Pokaždé, když si na to vzpomenu, říkám si, že by si takhle postižení lidé zasloužili odškodnění. Jenže tuhle dřívější generaci nikdo neživil iluzí, že mají právo na šťastný život, takže by je nejspíš ani nenapadlo o tom uvažovat. Navíc všichni víme, že velká část případného odškodnění by cestou k poškozeným uvízla v kapsách těch, kteří by měli sami platit, ale kteří by organizovali a sbírali a rozdělovali.

Takový už je totiž náš svět.

A kdo by vlastně měl odškodnit lidi poškozené válkou, respektive válkami? Všechny jednotlivce. Adolf? Všemocný..?

Nikdo, ani tenhle nejvyšší vůdce by se nedostal k moci bez pomoci těch, co ho k ní dostali. Bez jejich peněz a další podpory. Podobně jako Lenin by v Rusku neudělal revoluci bez německého vlaku peněz a zlata. (V publikaci Dějiny Ruska se píše, že z Německa přišlo s Leninem do Ruska 50 milionů říšských marek, což odpovídá až deseti tunám zlata, díky kterým mohli bolševici v červenci 1917 mít v Rusku 41 deníků a stovky placených agitátorů.) Tohle všechno jsou - s trochou nadsázky - jen ksichty. Šikovné ksichty, ale bez hromady peněz a vlivných podporovatelů by mezi jinými zapadli a ztratili se, jako zapadli a ztratili se jiní, se stejnými plány a názory.

A když už se nějaké odškodnění přece jen vyplácí, tak... Skončí v kapsách, které se umí správně nastavit, zatímco ti nejvíc poškození... Mají prostě smůlu.

Ale vraťme se k tomu, na čem záleží - a odkud vítr fouká.

Jak jsem psal výše, řada britských rodin, institucí i společností zbohatla nejen na obchodu s otroky a na využívání jejich práce, ale také - a někteří možná především - na kompenzacích, které dostaly po zrušení otroctví za "ztrátu lidského majetku". Od vlády.

Možná by bylo zajímavé zjistit, jaké bylo personální propojení vlády a těchto rodin, společností a institucí...

I bez takového důkazu je ovšem zřejmé, že lidé, pospíchající městskými ulicemi do práce, nejsou těmi, kdo by měl přijímat rány a odškodňovat. Ne. Úplně jiným by měly být rozbíjeny domy a auta. Jenže tihle lidé žijí ve svých dokonale chráněných palácích, ze kterých organizují různé inkluze a míšení národů a vznik nového člověka pro nový svět.

Jsou prostě lidé, kteří se umí chopit příležitosti a dovedou z ní vytěžit maximum, a pak jsou jiní, kteří slouží jako lidské zdroje. Tak jednoduché to je. I odškodnění si dovedou zařídit. I takové, nad kterým zůstává rozum stát.

Například u nás při zrušení poddanství, vyhlášeném roku 1848 a zaneseném do sbírky zákonů pod značkou PGV 112/1848, byli jednak osvobozeni poddaní, to ano, ovšem pánům na lichtenštejnském, šternberském, lobkovickém a dalších dominiích ve středních Čechách byla za každého poddaného vyplacena finanční náhrada, která pro české země obnášela 90 milionů zlatých. Takže se šlechta stala ve druhé polovině 19. století bohatší než kdykoli předtím, říká Jan Županič v rozhovoru pro Reflex z července 2020.

Tak je to jednoduché.

Pro lepší představu, v polovině 19. století stál vůz se žebřinami železem kovaný 12 zlatých, pluh 1 zlatý 15 krejcarů, kráva 7 až 14 zlatých, klisna nebo hřebec 14 zlatých, chalupnický grunt, který míval kolem 10 strychů orné půdy, se cenil na 120 zlatých, selský grunt se 30 až 40 korci orné půdy na 300 až 350 zlatých a se 70 až 80 korci na 800 zlatých. Přepočtem na cenu stříbra v roce 2017 by zlatý odpovídal asi 150 korunám. Ovšem roční mzda dělníka byla 100 až 200 zlatých, což by po tomto přepočtu odpovídalo asi 22 tisícům dnešních korun ročně. A to asi těžko obstojí. Dnešní průměrná čistá roční mzda dělníka je asi 300 tisíc korun, poměrem k tehdejším 150 zlatým vychází jeden zlatý na dva tisíce korun, čili 90 milionům zlatých by mohlo odpovídat 180 miliard našich korun. Zhruba, orientačně. A tahle odškodňující almužna pak šlechtě poskytla možnost užívat krásného života v uzavřeném skleníku svého výsadního postavení, jak píše jinými slovy Jan Županič v Reflexu.

Déjà vu? Ano, tak to prostě chodí. A ještě zajímavější je, že poddanství bylo tou dobou v podstatě už přežitou formou "vytěžování lidských zdrojů", na jejíž efektivitu hleděli pánové bez optimismu. "Jde o věc téměř bezcennou," prý charakterizoval robotní povinnosti jeden z pracovníků kanceláře lichtenštejnského panství v Kostelci nad Černými lesy na počátku 40. let 19. století, kdy podle odhadů představovaly poddanské dávky na tamním dominiu okolo 10 procent panských příjmů, robota 15 procent a drtivá většina příjmů pocházela z režijního hospodaření.

Ano, takhle náš svět funguje, že jedni dřou, umírají, odškodňují a omlouvají se, zatímco jiní serou do zlatých záchodů a spřádají na nich své plány, jak co nejlépe vyždímat svět.

Je to tak špatně a změna je nutná, souhlasím. A nejspíš nutně bouřlivá a bolestivá, protože jinak to nikdy nešlo. Sedláci od Chlumce by mohli vyprávět...

Na počátku 70. let 18. století vyžadovala vrchnost v českých zemích týdně tři dny roboty v zimě a jindy pak šest a někdy i všech sedm dní, přestože robotní povinnost byla nejvýš tři dny v týdnu a nedělní i sváteční roboty byly zrušeny. Neúroda v letech 1769 a 1770 přinesla hladomor, kdy zemřelo deset až patnáct procent obyvatelstva. Venkovem nato začala kolovat fáma, že vrchnost tají existenci tzv. Zlatého patentu, kterým dal císař nevolníkům svobodu. To sice nebyla pravda, ale hladoví a rozzlobení sedláci udělali jakousi lokální husitskou revoluci, která pro ně ovšem nedopadla dobře a u Chlumce nad Cidlinou byli poraženi a rozprášeni.

Marie Terezie sice omilostnila ty, co se vrátí domů, a zrušila i rozsudky smrti a změnila je na vězení a tělesné tresty, když hlavní představitel povstání, Antonín Nývlt ze Rtyně v Podkrkonoší, dostal tři léta nucených prací, takže mrtvých nepřibývalo, ale i tak byl konec drsný.

Přestože však bylo povstání poraženo, cesta ke zrušení nevolnictví se díky němu urychlila. Ještě téhož roku vydala Marie Terezie čtvrtý robotní patent (jmenoval se Čtvrtý robotní patent) a o šest let později Josef II. zrušil nevolnictví. Robota sice zůstala zachována až do roku 1848, ale nevolnictví bylo nahrazeno mírnější formou - poddanstvím, které bylo zrušeno roku 1848 (a majitelé lidí byli štědře odškodněni, jak už vědí ti, co dávali pozor).

Jistě, změna je nutná, ale těžko lze souhlasit, aby ji organizovali bílí bankéři.

(Není podstatné, jestli něco můžeme nebo nemůžeme vidět na vlastní oči, protože sukně obvykle neukrývají bradavici a modřina nevzniká pohlazením; to se prostě dá odhadnout, nebo logicky odvodit, jak vtipně naznačil Bohuš v Kurvahošigutntag, a že se někdo nechlubí, komu všemu dal kolik peněz, je pochopitelné. BLM navíc prokazatelně dostaly v roce 2016 celých 100 milionů dolarů od různých pochybných neziskovek, z čehož třetina byla přímo od Open Society Foundations, a sice na rozvoj a technickou pomoc mladým, černým, feministkám, přistěhovalcům a jinak jiným, aby mohli vést národní debatu o svých problémech, jak napsaly v srpnu 2016 Washington Times.)

Neboť jakmile věci řídí bílý Soroš a jemu podobní, pro které je člověk jen human resource a svět jakási claim area, zájmový prostor, který je třeba zužitkovat a vytěžit, nemůže to dopadnout lépe než špatně. A my všichni společně jim k tomu, bohužel a ´většinou proti své vůli, platíme ty jejich tlupy neziskovek, zřízených a vedených tak, aby se věci bouřlivě hýbaly a v rámci těch bouřlivých pohybů "samovolně" vznikal nový, univerzální a poddajný světoobčan bez vztahů a bez kořenů, zamilovaný jen sám do sebe a ochotný v zájmu pravdy a lásky ničit a šířit nenávist ke všemu normálnímu.

Ano. Nejdřív je třeba všechno zbořit, aby mohlo být postaveno nové. A tak se vozí (sta)tisíce nedotknutelných, pro které neplatí žádná pravidla a žádné zákony - a hoří a bortí se domy, ulice a celá města, aby na jejich troskách cosi nového vzniklo...

A komu se to nelíbí, má smůlu.

Jako chlapík, který byl v roce 2019 v americkém státě Iowa poslán na šestnáct let do vězení za to, že spálil duhovou vlajku. Ano, tu, co se jí různě omotávají polonazí gayové, bisexuálové, lesbičky a jiné trans-osůbky. Třicetiletý Adolfo Martinez to udělal, protože nesouhlasí s homosexualitou. Jenže když někdo nesouhlasí s homosexualitou poté, co za ni jeho stát přestal tvrdě trestat, musí být tvrdě potrestán. To dá rozum. A komu se nezdá přiměřených patnáct let za zločin z nenávisti, rok za nedbalé zacházení s ohněm a třicet dnů za obtěžování, tak je asi nácek, rasista a xenofob. A nemá rád sluníčko a určitě šišlá a nosí ponožky v sandálech. A měl by za to dostat taky pořádnou pálku, zmetek.

Abych ovšem nebudil dojem, že plivu na všechno černé a zastávám se Ameriky coby těžce zkoušené země, která je pálena a rabována zcela neprávem, tak ano i ne. Pálena a rabována je právem, ale... Tenhle způsob řešení problému zdá se mi být poněkud nevhodný, řekl bych s klasikem. A vytloukat rasismus rasismem mi přijde stejně, nebo ještě víc přitažené za pleš. Jenže to je práce Ameriky a jejích představitelů, to nezpůsobili drancující pobudové.

A jen drobně přitom pobaví, jak se nám, zaostalým středoevropanům, tahle země snaží vylepšit karmu a profil poučováním, jak máme rasové a jiné problémy řešit. A tu nás peskuje za slabou péči o naše romské bratry, jindy nám pořádá pochody hrdosti na sexuální úchylky, když přitom u nás, v české kotlině, je homosexualita legální od roku 1962 a (téměř) odjakživa byla běžně tolerovaná, zatímco naši američtí homosexuální přátelé si museli na úlevné vydechnutí počkat až do jedenadvacátého století. Ano, předtím byli tvrdě potíráni a na začátku dvacátého století se například při vstupu do americké armády testovalo, zda voják není příliš zženštilý, jestli nemá rozšířený anální otvor a podobně. A jestliže tím testováním nějaký homosexuál přece jen prošel, byl později obžalován ze sodomie a uvržen do vězení. Do speciálního, jen pro tyhle sodomity, aby se "neřest nešířila". Na konci třicátých let pak bylo speciální věznění pro homosexuály zrušeno a oni končili jako duševně choří pod lékařským dohledem. Ještě v padesátých letech minulého století byl například Alan Turing, britský matematik, logik, kryptoanalytik a zakladatel moderní informatiky, známý pro své zásluhy na dešifrování nacistických tajných kódů během 2. světové (Enigma), odsouzen za - zřejmě vykonstruovaný - sexuální delikt a musel volit mezi (až dvouletým) vězením, nebo podmínkou, vázanou ovšem na podstoupení hormonální "léčby" rovnající se chemické kastraci. Vybral si hormony a mimo jiné mu začala růst prsa a on zemřel 7. června 1954 na otravu kyanidem, vyhodnocenou jako sebevražda.

Nedivím se, že někteří přisluhovači těchto nových pořádků sami sobě tleskají, že jsou na správné straně a budují lepší svět. Tak už to prostě chodí. I za nacismu byly ulice plné vášnivých budovatelů, i za socialismu mladí komsomolci nadšeně vítali zaváděné změny. Každá nová tyranie musí klamat líbivě znějícími myšlenkami, aby mohla - bohatě vycpaná penězi - uspět. Budoval se svět bez bohatých a chudých - jenže vznikl svět chudých a bezmocných. A dnes vzniká svět, kde všichni mají samá práva a jsou na sebe hodní - ale vzniká jen farma zvířat. Ovšem výrazně modernější a dokonalejší, než jak ji popsal George Orwell.

Takže v novinách čteme tisíce poplašných zpráv o nové chřipce a musíme se bát a musíme chtít lepší, důkladnější a pozornější péči, a také lepší, důkladnější a pozornější dohled, jemuž se rádi podřídíme a rádi přijmeme další omezení, a pokorně uznáváme, že špehovat nás smějí jen ti správní, ti, o kterých víme, že nás špehují, ale nevadí nám to (dokud neskončíme jako Hussein a celá Libye), takže 5G sítě nesmí budovat lepší a levnější Huawei, a dobrovolně se vzdáme papírových peněz a celí se ověsíme čipy, abychom se měli líp a všechno bylo pohodlnější a my se cítili v bezpečí před dalšími problémy a krizemi a změnami, které přijdou a musí přijít, protože co se dá dělat, když se kolem nás (samy) dějí takové hrozné věci, a vše to přijímáme jako pokorné stádo důvěřivých oveček - i když v duchu, kdesi v podvědomí zřetelně cítíme, že kdyby náhodou přišla nějaká opravdu nebezpečná nemoc a lidé kolem nás začali skutečně umírat, tak se z médií dozvíme jen, že máme zůstat v klidu, ale žádný účinný lék se k nám rozhodně nedostane, protože jakmile půjde vážně do tuhého, bude jedno, jestli jste černí, bílí, žlutí nebo hermafrodit - a pokud nebudete mít hromadu peněz, budete mít jen hromadu smůly.

Ale zpátky k tomu, na čem záleží - a nezáleží.

Naděje umírá poslední a v něčem se možná blýská na lepší časy. Zatím sice pomalu, už víc než padesát let, ale řešení se nabízí. Západoafrická Ghana totiž volá domů své americké soukmenovce, kteří mají dost rasismu a útlaku. Domů do Afriky. A například Kimberly Reesová, matka pěti dětí, zatím sice o Ghaně nic moc neví, ale už si tam plánuje domov snů. Svou reklamní agenturu může řídit odkudkoli a ve Spojených státech se prostě necítí bezpečně a je unavená z věčné obavy, aby její syny nezastavila policejní hlídka. Ghana takhle zve černé Američany domů už od poloviny padesátých let minulého století a dnes tam žijí asi tři tisíce amerických navrátilců. Ti jsou mezi místními bráni jako protivní bohatí cizinci, ale vláda se snaží a vyzývá občany, aby nově příchozím černochům neříkali "cizinci", ale "bratři a sestry".

Objevují se sice jedovaté poznámky, že by Ghana mohla pozvat domů i současné africké uprchlíky, co se usídlují v Evropě, o tom ale zatím žádné zprávy nejsou.